"je jedno na jaké straně stojíte důležité je jít rovně..."
HAVÍŘOV... SORELA ... PRAHA ... a zpět
16.08.2011 06:00
HAVÍŘOV... SORELA ... PRAHA ... a zpět
čili
přemítání o tom, kde člověk zůstává a proč
aneb
mám zaděláno, že naseru všechny .........
(Poznámky k dokumentu - Hotel Veselý hřbitov, březen 2011 )
_____
„Havířov vznikal v padesátých letech minulého století, nejdříve jako ubytovna pro
horníky, až přerostl v město. Ale to už ví kde kdo..
O budování Havířova a době „zářných zítřků“ byl už dokonce natočen film a taky ho
popsal v místním plátku někdo z pamětníků i s tou strašidelnou veřejnou soutěží
na název města, kde padaly takové špeky jako - Čurdov, Faratín, Lidobudovatelov,
Budosociokolektivov, Rudohvězdov a podobně..“ (smích mrzne na rtech)
Do Havířova přijeli letos filmaři z Brna točit dokument. Zajímala je Sorela
(socialistický realismus) a lidi, jejich příběhy, minulost a jak to vidí do budoucna,
měli spoustu otázek. Přimotal jsem se k tomu... Zvláštní zkušenost mluvit do
kamery. Když zaznělo: "jedem !", polovinu věcí co jsem chtěl říct jsem v tu ránu
zapoměl a ta druhá půlka se stejně "nevešla"... Nedalo mi to a večer jsem si zapisoval
poznámky, abych setřepal ten blbý pocit něčeho nedořečeného ...... Volně navazuje i
kapitola o Praze...
_____
Z centra Havířova máme dnes chráněnou památkovou zónu. Jeden velký pomník..
Z těch uzavřených dvorků a průčelí zdobených sgrafity s horníkama, pionýrama,
ptactvem a budovatelským nadšením, někde jsem dokonce viděl nad vchodem i
Sputnik s celým Bajkonurem... Celé to mělo navozovat hrdost a slávu budovatelského
úsilí, pracovních úspěchů .... oslava dřiny a překročených norem!...Hurá ! Vtesali to i
do těch domů.
Jo, cítím se divně, právě z té dvojznačnosti a rozpornosti.
Chrání se něco, co nabývá historické hodnoty... ono to vlastně je unikátní – takhle
se stavělo jen krátce než zemřel Stalin...vzepětí ideologie a taky éra největších
a nejnebezpečnějších blbců u moci, straničtí bossové si začali poroučet, vlastně
nikdo přesnou definici socialistického realismu neznal, snaživci se do toho trefovali
– pompa, velké baráky ala Lomonosova universita, historizující klasicistní styl,
antická schemata, renesanční postupy.... Ovšem, jak bylo architektovi, který dotvářel
výzdobu štítu budovy a plácnul tam sochu nebo reliéf, na kterém místo hrdého „otce
zakladatele“ nebo hrdiny města – zjevil se jakýsi odosobněný symbol selky se srpem
nebo horníka se zbíječkou – to jsou ta antická schemata ?...Uff, Bohové !! ..
Hrdinové byli všichni a pompa se přesmýkla v grotesku. Smutno v ulicích... Některé
výjevy a sgrafity na fasádách mají ten punc nebe na zemi (jejich nebe) jak malůvky
jehovistů... děsím se těch rájů...
Sorela se mi nelíbí. Na mě působí slepeně, uměle a nebezpečně jedovatě těma
ideologickýma runama na zdech. asi jako skupina roztomilých sádrových trpaslíků
s červenýma čepičkama na zahradě – zátiší s krumpáčem a lopatou, kteří v noci
obživnou a jdou vás, pořád s těma idiotskýma úsměvama, radostně zamordovat.
O KOMUNISTECH (nelze se vyhnout)
A zatímco tady Sorelu takhle psuju nepochybuji o tom, že se v Havířově najde spousta
lidí, kterým se nejenom Sorela líbí, ale ztotožňují se a s nostalgií vzpomínají i na tu
realitu bolševickou.
Tenhle traktát o komunistech si neodpustím.
Právě proto, že jsou na obzoru jiné průsery.... Viděl jsem hodně lidí v Havířově
blbnout na kvadrát. Není divu. Drtí je dnes spousta hovadin, od různých teorií a
metodik jak se stát úspěšným a blá, blá, řízení firemní strategie, blá blá. Nakonec
propadají stresům v prosklených kukaních za počítačem aby na ně viděl šéf... Nebo
běhají jak veverky od domu k domu a nabízejí "produkty" a bezůtěšnost je jim v
patách, protože je to zbytečné tak jako ty krámy co nabízej. Stejně nezbohatnou.
Nezaměstnané školí jiný nezaměstnaný, který se učinil nepostradatelným zbytečnými
kecy. Dúležitě vysvětluje co se po večerech učí z brožurek, které zítra nebudou
platit.... a ti úplně vespod co vždycky házeli lopatou nebo utahovali šrouby se škrábou
na hlavě, co se to po nich kurva chce a zjišťují, že jich nenápadně, ale neustále v
partách ubývá. Ruší se místa. Ani ne proto, že by práce ubylo, ale nějak jim ve firmě
neštymují tabulky zisku asi... Konkurence je veliká...
Smýká se z lidma, nic je nenechá v klidu, ve vzduchu visí jobovky...
Čekal jsem, že před kamerou zazní stesky, hlavně u těch starších a srovnání s tím jak
se žilo dobře za komunistů... Bylo mě smutno. Vlastně i z toho, že někteří neměli ani
odvahu mluvit...
Lidi tady jsou dobří nebo zlí stejně jako jinde, ale za vlády jedné strany se jich
spoustu, podle míry své přizpůsobivé umanutosti nebo blbosti, snažilo dokopat
všechny, kteří se vymykali do jednoho mustru. Jejich mustru. V Havířově bylo
takových na každém rohu jak nastláno. Jiní ten mustr přijali, mysleli si své a
vpodstatě jim nic nechybělo. Dnes vzpomínají v dobrém na staré časy. V té době
bolševikem přiživovaná a pěstovaná hrdost na dřinu v dolech, několikanásobný plat
oproti ostatním, to už na jednoho zapůsobí a dřepne mu jako mlha na mozek. Čerta se
starali o to, že někde zavřeli někoho jen proto, že něco napsal nebo chtěl žít a myslet
jinak a dával to hlasitě najevo. Když některé slyším vzpomínat, jako bychom roky žili
každý v jiné zemi natožpak v jednom městě...
Na druhou stranu, se mezi horníky taky našlo dost lidí, kteří jim to nežrali a v
těch partách v čelbě asi žádný křivák dlouho nevydržel... (Pestré vrstvy od Ivana
Landsmana - skvělá kniha.) Do dolů se chodívalo i za trest, když nebylo zbytí a jinde
místo, nebo tak zvaně vypucovat kádrový profil.
Dvojí paměť na minulost je tady víc našlehaná a v Havířově zakletá i v urbanistice a
zkamenělá v domech – a dnes pod ochranou.
Havířov provinční pohraniční maloměsto na jihovýchodním cípu bývalého ostravsko-
karvinského revíru, poddolované a přeorané země. Město s celou svou minulostí -
hornickou a žel taky bolševickou, která se dere a vrací v myslích obyvatel, jak dým
bramborové natě. Závany nostalgie a současná nejistota, dost často v hovoru s
místníma probleskne přáním naroubovat nebo vrátit něco z té doby. Už zase hledí na
jakési "nebe na zdi" připraveni podlehnout tomu kdo slibuje ten pověstný pořádek a
klid na práci.
Letos šli komunisté do obecních voleb s heslem: Když jsme město postavili, umíme
ho i řídit. Mladí hip-hopeři přispěli klipem ve kterém všem politikům a stranám bez
rozdílu omazali o hubu - předražené zakázky, kšeftování, korupci... Vyhráli ČSSD
spolu s komunisty a koaličně zasedli.. přišlo málo voličů, jen ti skalní, asi.... Tak nic.
Ono už je vlastně jedno dokonce i to jak se dnes věci a partaje nazývají. Vyprázdněná
slova politiků, asertivní obličeje, ohlupování, korupce, klientelismus, který začíná na
úrovni obce - nasákl do všech partají. Morálka záchranného člunu. zbavení smyslů
a zdravého rozumu každý se snaží urvat co největší kus pro sebe. A třeba i na úkor
zdraví spoluobčanů... Čtyři kilometry za Havířovem má vyrůst spalovna odpadu snad
pro celý kraj, zakázka za velké prachy. Vzduch je už tak nedýchatelný. Místní politici
se ani neobtěžovali pitvořit a chlácholit občany pohádkama o nových technologiích.
Šli na to od lesa za pomocí nicneříkajících zkratek - jakýchsi integrovaných systémů,
vypouštění politické mlhy a zatahovaly se do toho evropské fondy a ministerstvo
životního prostředí a kdesi cosi... Rozhodlo se v tichosti. Riskovat veřejnou diskuzi ?...
ale tolik peněz ?! Nejspíš se jak můry na světlo slétali a rvali o místo ve kterém
se rozhoduje, aby přišli k lizu různí subdodavatelé atd.. Tyhle prasárny už dnes
málokoho překvapí...
Nové století chystá další tragédie a grotesky. Všude na světě. Možná stejně hnusné
jako ty minulé ... Zotročování lidí nabývá nečekaných forem. Komunisté byli břídilové
proti tomu co se na obyčejné občany valí dnes. Takže vzpomínat na bolševiky ve
zlém, to už se dnes jaksi nenosí, že.... , zvlášť v Havířově.
Nemůžu jinak, než se rozepsat.... straší mi to v hlavě už dlouho. Proměnlivost s jakou
se mění paměť v tu selankovitou nostalgii mě vážně štve.
Dvacáté století několikrát zlomilo hřbet národu. Okupace fašisty a únorový puč
Gotwalda s komunisty. Lidi, kteří vynikali to semlelo většinou hned, spousta mrtvých,
jiní donuceni odejít a pak už se jen kurvily charaktery... nejen těch co vynikali. Táhlo
se to přes generace a po těch čtyřiceti letech lidovlády tisíce a tisíce lidí s vázacím
spisem u estébáků udávalo své známé a kolegy. Co na tom, že bylo levně a každý
měl ten svůj kabanos nebo vepřovou a když chlastal našel si práci ve které mohl. A
každý bydlel a měl doktora zdarma... nevím na co se ještě vzpomíná.... Možná na to
bezčasí a žádné starosti. Všechno bylo neměnné i ten obraz Husáka na zdi ve školách
a ty věčná hesla a rituální průvody... Ani ten hmotný život na kterém tak lpí dnešek
nestál za nic. A všechno co si člověk pořizoval "nad rámec výplaty" s ním tak jako tak
mravně kymácelo. A neprovokovat a nemyslet. Stát tě chytil za ruku a nepustil, leccos
obstaral a zařídil, ale když se ti něco nelíbí, hlavně drž hubu. A strach. Každý znal tu
pomyslnou čáru za kterou nemohl když mluvil s komunistou nebo nadřízeným (což
bylo většinou totéž), aby neměl problémy.... o policajtech nemluvě. Kolektivní úklidy,
kolektivní baráky, kolektivní myšlení, stádnost a ovce z lidí. Vtloukalo se to do každé
další dorůstající generace a přenášelo a usazovalo jak uhelný prach v plicích ... V
těch rudých lhotách s těžkým průmyslem na kterém stála tehdejší ekonomika to asi
dopadlo nejhůř...
Komunisti to nikdy nepřiznají, ale po jejich vládě toho v lidech zbylo jen málo
pevného a sebevědomého. Umět se svobodně rozhodovat, spravovat si věci po svém a
nikomu nedovolit aby s tebou oral. Každý sám za sebe, za jiné a jít do střetů s kýmkoli
kdo chce škodit, byť by to byla vrchnost. Jakási poddajnost a malost po nich v lidech
zůstala a ozvěnou doléhá i dnes...
Nedivím se, že ty novodobé managerské mantry, přizpůsobivost - flexibilita,
asertivita, jakási náhražka čemu se dřív říkalo - slušné vychování a znamená než jak
vyjebat s úsměvem s podřízeným a vlichotit se kde kyne prospěch. Mimochodem,
tohle dobře ovládali už svazáci. Všechny ty novodobé tanečky na oblbování lidí a
ujařmení zaměstnanců - mé dobré rodáky schvátilo a ubezradnilo zase o něco víc než
je třeba.
Sotva přituhlo, protože nenažranci z bank rozpoutali krizi, znovu slyším kolem sebe
levicovou rétoriku. Bližší košile než kabát....a egyptské hrnce. To u těch starších.
Mladší se tváří revolučně, ale proboha, mějte invenci a najděte si už něco jiného než
Marxe ! nebo germánské duby a korporativismus národních socialistů !.. v minulosti
vyzkoušeno a vedlo než ke zmaru všeho a všech...
V devadesátých letech po převratu, euforie, pohyb, společenské změny, naivita,
právní chaos a grendlerství. Padouch nebo hrdina vždyť jsme jedna rodina,
převlékání kabátů a tlusté čáry.... Takové to - já na Pepu on na Karla a malá domů
se táhlo celou privatizací. Bývalí veksláci a estébáci velkého formátu se pouštěli do
přerozdělování majetku státu. Beztrestně.
Už tu bylo něco podobného kdysi... Když se po únoru odvážel náklaďákama z
šlechtických sídel vydrancovaný nábytek a cennosti, zabavovaly se nemovitosti,
továrny i dílny. V rámci ideologie všechno všem, kradli bezostyšně i zasloužilí
soudruzi.... Beztrestně. On si na to potom jeden zvykne, že jo... a slovutná justicia
mluvila cosi o kontinuitě práva... Bodejď.
Kamarád anarchista mě osočil, že se patlám v zastydlém antikomunismu. No, nevím.
Mě ani tak nezajímá co komunisti dělají dnes. Je to vyvanulé všecko.. Nemám nic
proti rovnostářství, ale KOMUNISTICKÁ IDEOLOGIE JAK JSEM JI POZNAL A JAK
VLÁDLA, ZLUDRAČILA LIDI, UDĚLALA JE SLABŠÍMI KE ZLU - AŤ UŽ SE PŘED
NÍM BRÁNIT NEBO MU PROPADNOUT - A NA HODNĚ DLOUHO OTŘÁSLA
PRÁVEM A SAMOTNÝM ŘÁDEM VĚCÍ.
Teď k nám doléhá zvuk trubadůrů Atlantídy. Další konec světa jak ho známe. Klube
se cosi orwellovského. Bude docela bizarní dívat se na Havířov jak si s tím poradí...
pod těma budovatelskýma freskama. A kdo ví... Možná k nám začnou jezdit soudruzi
z Číny, bude se jim tu líbit a zabydlí se tu. China town na Šumbarku, IV. Etapa. Uff,
ale tady má fantazie už zatahuje oponu.
Hleděl jsem v rozpacích do kamery a na město ve kterém žiju, vzniklé za
socialistického realismu. Na město, které ve mě na školách i jinde zvolna zabíjelo úctu
k autoritám... skoro to vypadalo, že jsem se musel znovu učit slušnému vychování a
úctě ke starším..... proboha jak tohle všechno co mi táhlo hlavou mám vecpat do těch
pár chvil záznamu, to nejde..... Natož tak vysvětlit proč tady pořád bydlím....
PRAHA
V 18ti jsem odjel do Prahy.
Začalo to četbou Meyrinka.. Praha magická.. Stačilo se projít po flámu nad ránem
Starým městem, Malou stranou a na člověka dýchlo cosi, všechna ta strašidla
a dávnověk, staleté kameny, kostely, paláce, domy... Pro někoho kdo přijel z
panelákova..neskutečné dojmy. Měl jsem taky štěstí na lidi. Přebýval jsem u lidí,
kteří byli sami o sobě zajímaví a většinou měli skvělé knihovny .... jak to říct, po té,
co jsem se vymanil a zbavil škol a učiliště v Havířově, odjel do Prahy, mohl jsem se
konečně začít vzdělávat. Později jsem navštívil i pár bytových seminářů kde přednášel
prof Machovec, Balabán a Hejdánek.
Vletěl jsem nějak samovolně do undergroundu. Když jsem někde poprvé uslyšel
nahrávky Plastic People bylo vymalováno. Samizdaty.. potkával jsem taky
chartisty......
V hospodě u Černejch evangelizovali studenti semináře bohosloví, samozřejmě u
piva a vedly se jiskřivé hovory o všem.. Na seminární zahradu u kostela jsem si v
létě (to jsem zas dělal nočního hlídače Knižního velkoobchodu) chodíval lehnou
pod mohutný kaštan na lavičku a za hrubou zdí, ke mě jen vzdáleně doléhal zvuk
města.. Byl jsem jak na vesnici skoro.. V těch Jirchářích. Jo a bydlel přímo v kotelně,
v druhém patře v podzemí, teda přespával tam. Někdy jsem pár dní neviděl denní
světlo....
Na Smíchově Na Klamovce Čuňas rozdával voknonoviny...
Praha byla inspirativní, Praha byla opravdu magická, na každém rohu člověk narážel
na věci, které byly na rozhraní viditelného světa. Topil jsem v tehdejším knižním
velkoobchodě a na pivo chodil kolem kostela sv.Vojtěcha, přes náměstí pod kterým
byl hřbitov, do hospody kde se dalo jít i zkratkou bočním vchodem přes kostel kolem
oltáře, .., Opatovická ulice, za rohem byla Křemencárna - gympl kam kdysi docházel
Werich a Voskovec. Kousek byl dům kde na portále nad vchodem trůnila freska o
které psal Meyrink, bydlel v tom domě kdysi. Jo, a takhle to bylo všude.. na každém
rohu... Někde na Smíchově byl dvorek ve kterém stála kůlna jednorukého fotografa
Sudka. Dole na Kampě budova Velkopřevorství Maltézských rytířů, bývalých
Johanitů, řádu, který přes všechny změny přetrval kolem 900 let. Kamarád mě vzal
na výstavu do Bílkovy vily - sochy, dřevo, neskutečné... V Kolodějích za Prahou
výstava spolku 12/15, výtvarno, obrazy, jinde zas hudba... Znal jsem zkratky přes
průchody domů na starém městě a v nočních hodinách jsem potkával lidi, kteří
jakoby ani nebyli z tohoto světa... Třeba nebyli. Dost jsem chlastal ... A tohle všechno
a stovky dalších věcí poznával během relativně krátké doby... Byl to náraz a pro mě
obrovská škola nebo exkurz nebo jak to nazvat.
A HLAVNĚ, celé to mělo obrovský přesah mimo tu zkurvenou dobu komunistické
ideologie... kde úsvit dějin byla ta jejich říjnová revoluce kdesi na východě a o filosofii
a myšlení ani nemluvím... Neměli je rádi...
Jan Balabán někde psal... objevování pokladu všedního dne... myslím, že jsem tomu
byl blízko víckrát tam, v té době...často v alkoholickém oparu, hluboko do kapsy, ale
bohatý vším děním, setkáváním s rozličnými lidmi, rozhovory, samotou v kotelně s
hromadou knih atd..
V Praze jsem poznal od ostatních toleranci ve větší míře... Myslím, že mě pobyt v
Praze zbavil vzteku, nasranosti nebo zkratkovitosti v myšlení. Takové to - se vším
hotov - Jdi do píče ! - jak je u nás v kraji zvykem.. :-) Jo a dala mi nadhled asi,
doufám... To když se objeví cedule Ostravy s vykřičníky, říkám si, co zas to bere
chachary.. a zvenku se ozve jen pokrčení ramen a rozpaky....
Když se člověk vracel sem do Havířova, tak si říkal zas do té díry, ubytovny !!... Na
obzoru rezavá skvrna... Volně pohozená torza železa, továrny, vítkovické hutě..
šachty.. No, zmítal jsem se vždycky v rozporných pocitech..
ale, kromě rodiny a přátel mě tu cosi drželo a vracel se... nakonec i ten kraj ........ ne
zrovna směrem na uhelnou pánev, ale k horám.. Beskydy.
U moře řvou cikády a utrhneš ze stromu citrón, ale pořádný les nenajdeš... V Alpách
je všechno obrovské... a dolů z chaty jdeš celý den.. A velkoměsta jsou si dnes skoro
podobná... Všude je nějaký tančící dům, katedrála, ale jinak..... No, přestal jsem
se zmítat a poznal, že patřím sem. Hrubě se mi nelíbí ani předtava stěhování se za
prací.. jak už psal kdesi L.Vaculík - copak jsou lidi dobytek aby se hnali z pastvy na
pastvu...
i když nevylučuju, že se něco může stát a přestěhuju se.... Doufám, že někam víc k
horám.. :-) Města mě už nebaví.
Jo, a tím bych taky mohl vysvětlit - ten můj vztah k Havířovu. Je dost podobný
celému mému zmatku hledání Boha... nebo spíš příslušností k církvi nebo jak to
nazvat.. Vysvětlím..
Kdysi byly takové vlny zájmu o východní náboženství... budhismus. Zajímalo mě
to samozřejmě. Četl jsem o Indii (Vladimíra Miltnera a jiné.. Thákura..). Když u
nás vzniklo hnutí Haré Kršna. Nejdříve v Lanšperku... Pozvali jsme je do Havířova,
tak nám vyprávěli o čem to je... a bhakti jóga atd.. Pár lidí přestalo jíst maso,
sympatizovali s budhismem, no prostě hleděli ohledně duchovních nauk jinam... Mě
kdysi ke křesťanství přivedla jedna dívčina. Dost divoká a pravoslavná... taky rodem z
východu, rodinu až ze Sibiře. A jakési to intuitivní prozření, seznámení s křesťanstvím
ve mě vzbudila. I když jsem dost poleno na religiózní záležitosti, účasti mší atd... No
a stejně jsem hleděl za nějaký čas na východ a budhismus... Když se to u nás konečně
změnilo a železná opona spadla, začal jsem jezdit po Evropě... No a někde dole na jihu
Španělska v Andalusii v Seville navštívil chrám, kterej kdysi stavěli arabáči...ale byla
to třetí největší křesťanská katedrála na světě, nekonečné sloupořadí, někde vzádu
obrovský oltář ze zlata... inu katolíci... Mystika podepřená tou nádherou... a podivné
arabské propletence, mozaiky ... Byl jsem tam několikrát a trávil v katedrále hodiny.
Ta velkolepost omračovala a sváděla jak propast... Něco ve mě do té doby zvířeného
se usadilo a bylo mě jasno. Když jsem přijel zpátky - odjel za farářem - českým
bratrem a nechal se pokřtít. Znal jsem ho už zdřívějška.. No a jsem český bratr.
evangelík... a dřepěl jsem před farou na venkově vedle kostela bez ozdob, ale připadal
si patřičně. Jak to mám vysvětlit nevím... Vzpoměl jsem si na husity asi...
Vždycky jsem měl potřebu vyvlíknout se ze všech škatulek do kterých se mě jiní
snažili dostat. Na všechny instituce včetně církví se dívám s podezřením a někdy
škaredě.... až jsem seznal, že být příliš bokem na to aby mě bylo vidět, ale co
hůř abych já viděl, že je vlastně taky šejdrem...Udělat si krédo z toho, že nikam
nezapadám je blbost a někdy póza. Kdybych žil v Bénáresu jsem budhista, kdybych žil
v Seville jsem katolík ( nebo možná levičák).
Ale rozhodnutí pokřtít se u Českých bratrů mě vůbec nebrání od všech vlivů
duchovních nauk celého světa. To s tím nesouvisí. Pořád si můžu nechát zdát, že jedu
na buvolu s mistrem Lao-C, přečíst zenové koány nebo vyprávění Eduarda Tomáše -
všechno si člověk nese ssebou... Nemusí zrovna zarputile stavět na kulisách kolem...
Stejně tak Praha mě dostala... architekturou, lidma... tím pavím chvostem, kterým
vrtěla před očima, ale zůstávat tam mě taky nebavilo... Jsem rád, že jsem v té době
žil pár let v Praze. Později už příliv turistů, dravost lidí hladových peněz, začal
Prahu měnit, centrum se vylidňuje od bydlících lidí. Pamatuju chlapa co bydlel na
Malé straně v mostecké věži na Karlově mostě, kde je mu konec.... a Jircháře, to už
nebude "vesnice" jak jsem ji znal.. atd..., Samotní pražáci, když se jich zeptáš na
město - nejčastější odpověď je: "Nevím, já do centra nejezdím."...., ale ty roky v Praze
nesu pořád sebou...
HAVÍŘOV
A filmaři se mě ptají proč tu zůstávám, jestli bych tady vychoval své děti... Cosi
odpovídám, ale hlava mi šrotuje....
nestačí jen, že jsem tu za ty roky pustil kořen, obtáhl mě břečťan, mám tu rodinu a
přátele a výhled na Beskydy, když zajdu za město... něco takového říkám do kamery,
ale to přece nestačí na to abych tu ostal.. Mě by to nestačilo. Není to všechno. Tak
proč vlastně..? Jak se mám vymáčknout, bezmocně tápu a tak o tom ani nezačínám....
Havířov, město kontrastů a dvojí paměti.
No, alespoň naši rodičové dali tomuhle místu bohatý výběr genů, když se tu
sestěhovali ze všech koutů republiky a jejich děcka když se rozkoukala v tomhle
skanzenu budování socialismu, hned se hnala k punku nebo jiným revoltám,
posměšně nazývala Havířov - městem mladých starců, asi tou vyhaslostí lidí, co ve
třiceti žili na padesát nebo když se sami sbírali z těžkých kocovin. Chlastalo se víc
než jinde... Taky říkali městu - veselý hřbitov. Já vím, tahle přezdívka patřila nejdřív
Valmezu, ale na Havířov seděla dokonale...město, kde se nic neděje. Jo, pozvou Gotta,
když se něco otvírá nebo dostavělo... To zůstalo dodnes... Co není v televizi není
kultura, jako bych to viděl, rozhodování na radnici... koho pozvem ? Zbytečná otázka.
Hornické, dnes Havířovské slavnosti, pamatujete ajn kesl buntes ? ABBA, Suzi
Quatro...Jedou v tom duchu pořád... Oživila se další slavnost - Havířov v květech,
naštěstí hned po převratu sundali amplióny, co visely po městě jak šňůra uřvaných
potvor a od rána vyhrávala dechovka ... i kvůli těm vzpomínkám prchám z města v
těch dnech teď už tradičních slavností Havířova..
Patřil jsem k těm vlasatým,. Sedávali jsme v hospodě někde vzádu vedle punkerů.
Vypadalo to, že jsme s dobrými občany Havířova měli tak málo společného, že nás
přijímali stejně jako se člověk smiřuje se zarděnkama nebo blbým děckem v rodině.
Policajti, s jejich pravidelným a významným listováním občankama.
Průjezdní byt u Kohoutka, který si pronajali Marián s Lumírem a ve kterém nikdo
přesně nevěděl kdo tam bydlí nebo jen přespává. Samizdat Hadr (Havířovský drbník).
Přestěhoval jsem tam psací stroj, protože doma stačilo založit papír, začít ťukat
a hned kvílení mámy z kuchyně: Tebe jednou zavřou!.. U Kohoutka bylo veselo.
Neustále řvalo rádio Svobodná Evropa. Ivoš Pešák, citlivá duše, si pustil plyn a když s
hlavou v troubě zjistil, že je to nepohodlné a blbé, zvedl se a šel radši na pivo. Večírků
plno. Ranní seznamování - kdo to vedle mě vlastně spal... Lumír naťukával první
blány na sítotisk-válečkem HADRu. Zanedlouho StB vědělo kam si pro nás mají
chodit. I když Marián statečně drtil nohu ve dveřích kterémusi estébákovi, stejně si
nás čas od času vyzvedli, naházeli do auta, jelo se na výslech. Jednou si mě vyškrábli
i v montérkách s brašnou nářadí, když jsem si odskočil z práce na svačinu. Hladový
jsem dřepěl na židli a čuměl do země když na mě ten "zlý" řval cosi. Potom pro změnu
na mě řval náměstek podniku kde jsem dělal. Byl směšný, protože vůl se estébáků bál
víc než já a klaněl se jim jak liftboy když je vyprovázel.. Tomu jsem se už do očí díval a
za pár dnů dal výpověď.
Tvrdost kraje se vrážela i do dění a rozhodování. Buď a nebo.... Když už - nechal
se člověk vyhodit z domu po prudké hádce s fotrem. Humor se často podobal
šibeničnímu.
Olin, kterého policajti vyrazili z výslechu. Když se ho ptali jak si vůbec dovolil přijít
ožralý na výslech, odpověděl, že střízlivý by dobrovolně na policajty nešel...
Vrstevníci, kteří se snažili vymanit z vojny. Papíry na hlavu, neskutečné historky,
Když jsem byl na třetím odvodu, odvodní komise zpozorněla, když se dozvěděla, že
jsem z Havířova. Pár ročníků přede mnou už proslulo "blázny" z Havířova. Mezitím
se kolega dole dohadoval se šatnářkou, že jí korunu nedá, protože maminka mu
dala pouze na cestu busem tam a zpátky a další známý z Havru po několika dřepech
omdlel...
Jo, některé věci byli na hraně...
Ten chuchvalec vzpomínek a dojmů už musím někde utnout... víc je toho na webu
(www.veselyhrbitov.com) Mohl bych je cákat ještě dlouho, ale nechám to na jindy.
Už se mi to klube proč tu jsem, proč jsem se pořád vracel a zůstávám...
Havířov není lázeňské město s ospalou kolonádou, noblesou, šustěním hedvábí,
mícháním kafe u kavárenského stolku a nenucenou konverzací.
Havířov je o půllitru do hlavy. Pekelné hlášky u stolu, přímočaré až na dřeň. A hlavně
se s tím moc neser !!
Jak cibule se na starou zástavbu Sorela vrství paneláky a za nimi dnes ty široce
rozkročené domy z plastu s dvojitou garáží s bílými sádrovými lvy na bráně (občas. To
aby každý věděl..) Všem nám tady čouhá sláma z bot a nejvíc je to vidět na kravatách
a bílých límečcích. Teplé pastelové barvy fasád vystřídaly uniformní šeď. Jo, je to
veselejší.
Když někdo na nějakém místě kde dostával přes hubu (nejen obrazně) žije dost
dlouho, musel se potýkat s předsudkama a hovadinama, kterých jinde není, kde
potkával spřízněné duše nebo taky propastné blby - zvykne si na ten kontrast. Je tu
všude. V krajině i v Lidech.
Až budu cítit, že je ten správný čas, ožeru se znovu pivem.
Howg